INTERREGION JIČÍN - křížem krážem regionemVLAKREGION JIČÍN - po kolejích Českého ráje

HISTORIE MĚSTA JIČÍNA A JEHO NEJBLIŽŠÍHO OKOLÍ

  1. OSNOVA:
  2. Počátky osídlení
  3. Doba Husitská
  4. Za Trčků z Lípy
  5. Město Smiřických
  6. Hlavní město vévodství frýdlanského
  7. Ve stínu éry Valdštejnovy
  8. V letech 1850 - 1918
  9. V letech 1918 - 1945

POČÁTKY OSÍDLENÍ

Krajina Jičínska byla osídlena již od pravěku kdy tudy procházely lovecké tlupy a nacházely hojnou kořist. Svědčí o tom četné nálezy zvířecích kostí. Při výkopových pracích u dnešního autobusového nádraží v Jičíně byly nalezeny i části kostry mamuta. Také pozůstatky nástrojů pravěkých lidí se porůznu nacházejí a jsou uloženy převážně ve sbírkách jičínského muzea. K hustějšímu osídlení dochází až v mladší době kamenné. Archeologické nálezy dosvědčují přítomnost lidu různých kultur. Např. z Veliše máme doloženu keramiku jordanovského typu. V pozdní době kamenné na počátku 2. tisíciletí před n. I. se tu objevil lid nálevkovitých pohárů a po něm lid se šňůrkovou keramikou, jsou tu i doklady o přítomnosti lidu zvoncovitých pohárů. V době bronzové se v našem kraji prolínaly stopy kultury únětické s lidem lužické kultury, který k nám pronikal od 13. století před n. I. Charakteristické pro něj bylo zvláště pohřbívání mrtvých spalováním a ukládání jejich popela do popelnic. Tento lid vytvořil již stabilnější a poměrně husté osídlení opírající se o opevněná hradiště.Na přelomu doby bronzové a železné se v oblasti tohoto lidu usazuje lid kultury slezsko-platěnické. Objevují se železné nástroje a zbraně, třebaže i bronzje stále užíván.Ve 4. století před n. I. přicházejí Keltové. V našem kraji vytvářejí jen strážní stanice. Ve hrobech jejich bojovníků bývají typické dlouhé železné meče, nálezy dokládají i jejich vyspělou hrnčířskou výrobu a obchodní styky. První staletí našeho letopočtu jsou charakterizována průchody germánských kmenů i skupin římských kupců. Po nich zde zůstalo několik nalezišt hrobů s římskými mincemi a šperky. A pak se objevují slovanské kmeny které v 6. století vytvářejí již souvislé husté osídlení celých Čech. Na Jičínsku se usadili východní Charváti, kteří si vybudovali mohutné hradiště na území Prachovských skal, na Poráni, u Češova, u Ostroměře a jinde.

Albrech y Vald3tejna
Mikoláš Aleš: Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou
Prachovské skály byly z těchto hradišť největší a nejmohutnější. Jeho budovatelé využili okrajových skal, mezi nimiž postavili umělé valy ze dřeva, kamene a hlíny, doplněné vpředu příkopy. Valy byly místy dvojité i trojité. Toto hradiště bývalo nejen útočištěm okolního zemědělského obyvatelstva v dobách nebezpečí, ale sídlíval tu i charvátský kmenový kníže a přijížděly sem kupecké karavany. To vše nám dosvědčují četné archeologické nálezy: pece na tavení železa, mohylové i popelnicové hroby, třmeny avarského typu; pluhy atd. Hradiště v Prachovských skalách bylo osídleno hlavně v období 8.-11. století. Během těchto let došlo ke sjednocení Čech pod vládou pražských Přemyslovců, 28. září 995 bylo zničeno hlavní slavníkovské hradiště Libice a í ostatní jejich sídla musela uznat přemyslovskou moc. V 11. století byly Prachovské skály ještě nějakou dobu sídlem přemyslovských úředníků - kastelánů, ale jejich význam klesal, až zanikl úplně. Funkci správního střediska Jičínska převzala jiná místa. 12. století je obdobím upevňováni feudálních vztahů, kdy z řad knížecí družiny vzniká šlechta. obdařená rozsáhlými statky. Na Jičínsku se stýkala území ovládaná Načeradici a Markvartici. Nejstarším z načeradických hradů Jičínska byl snad Železný nad dnešním městečkem Železnicí. Nasvědčuje tomu např. stáří železnického kostela, jehož věž vykazuje románské stavební prvky. V polovině 13. století byl založen hrad Brada na okraji Prachovských skal, jehož funkci centra načeradického panství převzal brzy jižněji položený hrad Veliš. To jsme již na konci 13. století v období vrcholící kolonizace, kdy se dokončuje vývoj osídlení našeho kraje; soustava měst a vesnic nabývá zhruba své dnešní podoby. Počátky města. Většina dnešního Jičínska patřila koncem 13. století ke královským statkům. Velišské panství náleželo královně Jitce, manželce Václava II. Z této doby je také první písemná zpráva o Jičíně: listinou z 1. srpna 1293 stanoví desátek pro faru v Lysé také ze statku jičínského. Když potom Jitka 18. června 1297 zemřela, ujal se panství sám panovník Václav II. a dal ho v zástavu Lvovi z Konecchlumí. Ale 11. listopadu 1304 mu tuto zástavu odňal a do roku 1316 bylo panství opět majetkem českých králů.

Původní Jičín se nacházel v prostoru dnešní vsi Staré Místo poblíž velišského hradu. Dosvědčuje to i často užívaný středověký název této osady: Starý Jičín. Odtud bylo město přeneseno na vhodnější místo, ležící severněji na obchodní cestě z Hradce Králové do Žitavy. Jeho založeni "na zeleném drnu" dosvědčuje pravidelný půdorys s velkým obdélníkovým náměstím, z něhož vybíhaly v rozích a uprostřed delších stran ulice. Kolem města byly postaveny hradby, z nichž směřovaly silnice branou velišskou k Praze, branou valdickou k Hradci Králové a branou holínskou k Sobotce. V areálu města stál jíž v době jeho založení menši hrádek u valdické brány, zvaný Koštofrank, a opevněný dvůr Hrádek v místech dnešních čp. 22 a 24. U Koštofranku stával kostelíček sv. Jana Křtitele, ale jelikož nebyl asi dostatečně velký, byl poblíž jihozápadního rohu náměstí založen kostel sv. Jakuba a kolem něho vznikl hřbitov.

Obtížné je vysvětlení vzniku jména Jičín. Někteří badatelé spojují toto pojmenování se jménem královny Jitky, ale to se v té době vyskytuje jen v podobě Guta. Rovněž odvození od jména domnělého lokátora Jíky naráží na odpor, neboť toto křestní jméno není z konce 13. století doloženo. A tak stále více zastánců má hypotéza. o tom, že původní podoba jména byla Dičín - místo, kde bylo hodně díků - divoké černé zvěře. Podrobnosti o prvních letech života města samozřejmě neznáme. Lokátor sem povolal řemeslníky, sedláky i jiné zájemce z okolních měst i vesnic, ti si zbudovali dřevěné domy a stali se z nich měšťané. Z jejich řad vzešel rychtář jako představitel správy města. Rychtářova pravomoc byla ale brzy omezena a nakonec úplně potlačena sborem dvanácti konšelů, kteří potom řídili správu města. Nejvýznamnější byl první z nich, zvaný primátor. Ten také nastupoval jako první do úřadu purkmistra v němž se konšelé pravidelně střídali. Zájmy vrchnosti hájil purkrabí velišského hradu. Ve městě vznikla i fara a škola. První farář jménem Šimon se uvádí k roku 1342. Brzy však byla fara povýšena na děkanství, prvním děkanem byl v roce 1360 Mikuláš. 0 významu jičínského děkanství svědčí skutečnost, ze již v této době dohlížel děkan na čtyřicet šest okolních farností. První učitel, mistr Mikuláš, je doložen k roku 1363. Učitel byl obvykle i městským písařem, který mimo jiné vedl městské knihy. Dochovala se nám soudní kniha města Jičína, vedená od roku 1361, jedna z nejstarších městských knih v Čechách. Škola byla umístěna poblíž kostela v ulici u městské hradby.

Tak tedy vypadal Jičín ve 14. století. Jako královské město ho Jan Lucemburský zastavil roku 1316 Půtovi z Frýdlantu, později Hynkovi z Valdštejna a Oldřichovi z Tuska. 12. března 1327 se stal zástavním pánem Jičína Beneš z Vartenberka. K velišskému panství tehdy patřily Bukvice, Čejkovice, Holín, Ohaveč, Starý Jičín a Veliš. Po smrti Beneše z Vartenberka roku 1332 získal zástavu jeho syn Ješek a o pět let později, 8. ledna 1337, Ješek velišské panství od Jana Lucemburského koupil. Souhlas s prodejem vyslovil i Janův syn Karel, a tak se Jičín stal natrvalo poddanským městem. Ješek patřil k nejpřednějším úředníkům zemským, byl nejvyšším komorníkem a později purkrabím pražským. Zemřel v roce 1362 a jeho nástupcem se stal syn Beneš (zemřel roku 1385) a potom vnuk Petr. Petrovým poručníkem a posléze nástupce v držení panství byl jeho synovec Čeněk z Vartenberka. V době vlády Ješka z Vartenberka je první doklad o existenci jičínského městského znaku a za Petra z Vartenberka se začal stavět gotický kamenný kostel sv. Jakuba Většího na místě původního dřevěného kostela. Je to nejstarší dochovalá stavba ve městě.

doba husitská

Husitské války počátkem 15. století se Jičína příliš nedotkly. Pocházel odtud významný husitský ideolog Jan z Jičína, mistr pražské univerzity, který se jíž v roce 1412 postavil do čela pražského lidu při pohřbu tří mládenců, kteří byli sťati, protože zesměšňovali prodávání odpustků. Husité
Mikoláš Aleš: Husitký tábor
Jako jeden z prvních podporoval přijímání podobojí a pak působil i na Táboře. Na velíšském panství vládl od roku 1412 obojetný Čeněk z Vartenberka, do roku 1416 společně se svým strýcem Petrem. Čeněk byl nejvyšším purkrabím zemským, připojil svou pečeť k protestu české šlechty proti upálení Husovu, ale v dalších letech kolísal mezi Pražany a Zikmundem, až byl 20. dubna 1423 poražen Janem Žižkou u Hořic a pak až do smrti 17. září 1425 se stranil veřejného života. Panství zdědil jeho syn Jindřich a po jeho smrti roku 1434 Čeňkova sestra Machna. Jičínskem v těch letech protáhla několikrát husitská vojska; poprvé již roku 1420, kdy tudy Hynek Krušina z Lichtemburka vedl své houfy na pomoc Praze. Jičín se počeštil, ale jinak se tu zřejmě pod vlivem vrchnosti provozovala opatrná politika.Po Vartenbercích vládli Jičínu v letech 1437-1452 Beneš a Hašek z Valdštejna, po nich patřilo velišské panství Jiřímu z Poděbrad a jeho synům Hynkovi a Jindřichovi z Münsterberka a Bočkovi z Kunštátu. Z roku 1456 je zachována Jiříkova listina, kterou Jičínu potvrzuje starší práva; dochovala se na ní i jeho pečef. Od těchto let se datuje také rozkvět rybníkářství v okolí města kdy ke starším rybníkům Knížeti a Poráku přibyly nové Junek, Ostruženský, Valcha a další. Dalším pánem města i panství byl v letech 1480-1487 Samuel z Hrádku. Ten zdědil po svém tchánu Vaňku Valečovském z Kněžmosta nejen podkomořský úřad, ale i pevné kališnické přesvědčení. Za něho pokračovala v Jičíně stavba kostela sv. Jakuba, zahájená již Petrem z Vartenberka; stavěla se i kamenná Valdická brána.

ZA TRČKŮ Z LÍPY

Od Samuela z Hrádku získal velišské panství s Jičínem v roce 1487 Mikuláš starší Trčka z Lípy. Jeho rod držel Jičínsko až do počátků 17. století. Tento rod patřil k nejpřednějšim v zemi, což dosvědčuje třeba skutečnost, že mu byla svěřena do oeatrování i kompaktáta (dohoda zástupců husitských Cech s basilejským koncilem), uschovaná kolem roku 1500 na Veliši. V držení panství se vystřídalo několik příslušníků rodu. Mikuláš starší Trčka z Lípy, který koncem 15. století připojil k velišskému panství znovu i hrad Brada, zemřel roku 1509. Pak vládl jeho syn Mikuláš mladší, který získal od svého bratra Zdeňka i panství Kumburk a Bradlec. Po jeho smrti roku 1540 se ujal majetku syn Vilém, který byl v roce 1562 přijat do panského stavu, byl hejtmanem kraje hradeckého a zemřel roku 1569. Jako bezdětný odkázal svůj majetek strýci Burjanovi, podkomořimu zemskému. Posledním Trčkou v našem kraji byl po Burjanově smrti roku 1591 jeho syn Jan Rudolf, jenž prodal nejprve roku 1606 Veliš a o rok později i Kumburk. Za Trčků došlo k velkému hospodářskému i stavebnímu růstu Jičína. Dokladem hospodářské prosperity města byla skutečnost, že v roce 1539 si mohlo koupit od Albrechta z Valdštejna z bradlecké větve rodu městečko Železnici. To pak zůstalo majetkem města až do zrušení roboty.

Rozvoji města napomáhala vrchnost nejen svou přímou stavební činností, ale také udělováním různých hospodářských práv a výsad. Tak Vilém Trčka postoupil městu vybírání cla, toto právo pak ještě rozšířil Jan Rudolf Trčka roku 1605 a zároveň se vzdal práva odúmrti. Slibné podmínky růstu Jičína byly ovšem často nepříznivě ovlivňovány požáry. Od roku 1519 do roku 1589 to bylo osm velkých požárů, z nichž hlavně poslední dva roku 1572 a 1589 - zničily značnou část města. Po posledním musel Jičín dokonce prodat své dvory Čeřov a Robousy a v roce 1591 byl zemským sněmem osvobozen od placení berní. Jen tak se město mohlo z pohrom vzpamatovat. Jičín se během 16. století měnil na renesanční zděné město. Vznikly především velké kamenné veřejné stavby. Celé vnitřní město bylo znovu opevněno, tentokráte již mohutnou hradbou z pískovcových hrubých kvádrů, širokou 120 cm a vysokou přes pět metrů. Byla zesílena několika válcovitymi baštami, vnějším příkopem a místy i druhou vnější hradbou. V hradební zdi byly vybudovány klíčovité střílny. Na silnicích vycházejících z města stály v hradebním pásu i nadále tři brány (na východní straně Valdická na silnici k Hořicím a k Hradci Králové, na jihozápadě Velišská na silnici ke Kopidlnu a k Praze, na severu Holínská směrem k Sobotce a k Mladé Boleslavi). Kromě nich byly v hradbách ještě dvě menší branky - fortny, aby řemeslníci mohli snadno vycházet do práce za hradby. Jižní forna se jmenovala Koželužská, západní Hrnčířská.

Valdická brána, která se jako jediná dochovala, byla postavena v letech 1568-1578 s použitím staršího gotického zdiva jako dvoupatrová hranolovitá budova s průjezdem; po požáru 1589 ji zvýšili o třetí patro a počátkem 17. století byla zastřešena. Kolem roku 1500 se také dokončovala stavba kostela sv. Jakuba Většího. I tato stavba však utrpěla požáry a v roce 1589 se sesula klenba, shořela střecha i věž a byly zničeny zvony i vnitřní inventář chrámu. Při opravě získala stavba četné renesanční prvky. Začátkem 16. století byl do města rovněž zaveden vodovod od rybníka Kníže. Patřila k němu i dodnes zachovalá hranolovitá vodárenská věž.

Z veřejných staveb stála poblíž kostela kaple sv. Michala a fara, nedaleko škola a solnice. Radnice bývala na náměstí v domě č. 33 U slunce, jehož vstupní portál je z roku 1540.Také jednotliví měšťané - řemeslníci, obchodníci, úředníci i hospodáři, si stavěli kamenné domy, z nichž se zachovaly hlavně sklepní a částečně i přízemní prostory. Samotné stavby byly zprvu ještě dřevěné, teprve po posledních velkých požárech v poslední čtvrtině 16. století se i patra stavěla zděná, Burjan Trčka odkoupil v té době další stavební parcelya do roku 1587 postavil nový zámek přibližně na rozloze dnešní západní části objektu. Před polovinou 16. století vznikly domy Mikuláše Štítného ze Štítného č.2 vedle zámku, později přestavěný na tzv. regentský dům, a J. Severiniho č. 4, zvaný U zlaté hvězdy. Koncem 16. století stály i měšťanské domy č. 8 U kotvy (stavebníkem byl básník Jan Ital Pacovinus, jak dosvědčuje i nápis na portálku), č. 9 a č. 10 (pozdější dům zemského hejtmana), dále dům č. 34 U anděla a jiné. Za obvodem hradeb rostla kolem Jičína předměstí Holínské na severní straně města, Valdické na východní a Pražské na jihu Jičína.

MĚSTO SMIŘICKÝCH

K velkým změnám došlo na Jičínsku počátkem 17. století. Jan Rudolf Trčka z Lípy prodal roku 1606 velišské panství Jindřichu Matyáši Thurnovi, ale zmenšené o Jičín a okolí, které včlenil do struktury kumburského panství. Zřejmě si chtěl tento statek ponechat, ale hospodářské potíže ho donutily, že již o rok později prodal i Kumburk, a to Zikmundu Smiřickému ze Smiřic. Smiřičtí patřili v té době k nejbohatším českým šlechtickým rodům. Jejich majetek vzrůstal po celé 16. století a Zikmund již vlastnil třináct panství, hlavně v severovýchodních Čechách; další drželi jeho příbuzní. Zikmund Smiřický zemřel již v roce 1608 a svůj majetek rozdělil mezi tři syny Jaroslava, Jindřicha Jiřího a Albrechta Jana; jejich sestry Eliška Kateřina a Markéta Salomena měly podle Zikmundovy závěti z roku 1605 dostat každá dvanáct tisíc kop grošů míšeňských věna a další čtyři tisíce na výbavu. Ovšem již za života Zikmundova začala tragédie rodu Smiřických. Zjistilo se totiž, že Eliška Kateřina měla ráda kováře Jiříka Wagnera z Hodkovic, a tak byla uvězněna nejprve na Hrubé Skále (1607-1609) později na Kumburku.

Kumburského panství se po Zikmundově smrti ujal jeho syn Jaroslav a Jičín si zvolil za ústřední sídlo svých panství. Byl to vzdělaný mladík, který studoval v cizině a procestoval západní a jižní Evropu. V Jičíně začal stavět nový zámek, dvoupatrovou budovu značně rozšířenou oproti starému zámku trčkovskému. Zdobily ji nárožní arkýře a podloubí, ve čtvercovém nádvoří byly v přízemí i v obou patrech arkády, na západní straně bylo přistavěno hospodářské křídlo. Jaroslav však již po třech letech zemřel a za jeho bratra Albrechta Jana se ujal správy panství Albrecht Václav Smiřický z náchodské větve tohoto rodu. I on však zemřel třiadvacetiletý již roku 1614, a protože Jindřich Jiří byl slabomyslný, zdědil veškerý majetek Smiřických Albrecht Jan. Stal se tak nejbohatším šlechticem v tehdejších Čechách. Albrecht Jan nabyl značného vzdělání na univerzitě v Heidelberku procestoval Evropu a po návratu se stal předním činitelem stavovského odboje proti císaři Matyášovi a Ferdinandu II. Dal podnět k pražské defenestraci, z jeho paláce na Malé Straně vyšli stavové 23. května 1618 na Pražský hrad, aby tam nakonec svrhli místodržící z okna. Třebaže jeden z nejmladších, patřil Albrecht Jan Smiřický k nejrozhodnějším a nejdůslednějším vůdcům povstání. Dokonce se uvažovalo o jeho kandidatuře na český královský trůn. Byl také jedním z mála pánů, kteří bez váhání obětovali značné finanční částky na verbování a placení vojska. Byl zvolen direktorem a na podzim roku 1618 se odebral k vojsku, ale již 18. listopadu téhož roku zemřel; mnozí se současníků se domnívali, že byl zákeřně otráven. Nyní zůstal již jen jediný mužský příslušník rodu Smiřickych - slabomyslný Jindřich Jiří. Správy obrovského majetku se tedy ujala jeho sestra Markéta Salomena, provdaná za Jindřicha Slavatu. Ale o svá práva se hlásila i starší sestra Eliška Kateřina, kterou z vězení na Kumburku osvobodil Ota z Vartenberka. Ten si vzal Elišku za manželku a společně se ujali Jičína. Markéta se ale nechtěla svých práv vzdát, vznikl několikaměsíční spor před zemskými úřady, až nakonec byl Vartenberk uvězněn a právo na smiřický majetek přiznáno Markétě. Do Jičína se vypravila stavovská komise, která měla převzít zámek pro Markétu Salomenu a sepsat zámecký inventář. Během jednáni však došlo 1. února 1620 z nezjištěných příčin k výbuchu střelného prachu v zámeckém sklepení. V jeho důsledku se zřítila část zámku a v troskách zahynuli kromě jiných i Eliška Kateřina Smiřická, Jindřich Slavata, členové komise Rudolf ze Stubenberka a Adam Bohdanecký z Hodkova se synem. Tato tragédie se odrazila v soudobé literatuře (např. Šimon Lomnický z Budče) a přenesla se i do lidové poezie v podobě písně Znám já jeden krásný zámek nedaleko Jičína. Do dnešní doby jsou osudy posledních členů rodu Smiřických předmětem zájmu historiků i romanopisců. Závěrečná kapitola je již krátká: po bělohorské bitvě musela ze země odejít i Markéta Salomena s rodinou. Vzala s sebou i bratra Jindřicha Jiřího, kterého ale musela vydat v roce 1627 v Hamburku do rukou zplnomocněnců Albrechta z Valdštejna. Zemřela po roce 1654 v emigraci. Jindřich Jiří byl držen na Hrubé Skále, kde jeho život skončil 7. dubna 1630; poslední Smiřický je pohřben v Rovensku pod Troskami. A Eliščin manžel Ota Jindřich z Vartenberka, další aktér tragédie? Ten zůstal v čechách, z konfiskací si koupil statek Markvartice v severních čechách, a tam byl roku 1625 zavražděn při vzpouře vlastních poddaných.

Kromě Smiřických doplatily na bělohorskou porážku stavovského vojska i další osobnosti Jičínska. Na Staroměstském náměstí byl popraven dlouholetý regent statků Smiřických Tobiáš Štefek z Koloděj i majitel nedaleké Pecky Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, do emigrace odešel stavovský generál a majitel velišského panství Jindřich Matyáš Thurn i dlouholetý jičínský děkan Jiří Dikastus, který jako administrátor dolejší konsistoře podobojí korunoval 4. listopadu 1619 Fridricha Falckého na českého krále. Jičínska se následky Bílé hory dotkly až později, neboť po konfiskaci majetku Smiřickych přichází éra Albrechta z Valdštejna.

HLAVNÍ MĚSTO VÉVODSTVÍ FRÝDLANSKÉHO

Albrecht z Valdštejna
Ludwig Bechstein - Portrét Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna
Novým majitelem Jičínska se po Smiřických stal Albrecht Václav Eusebíus z Valdštejna. Narodil se 14. září 1583 na tvrzi v Heřmanicích u Jaroměře v evangelické rodině. Na studiích přestoupil vlivem jezuitů ke katolictví. Svou kariéru začal na Moravě, kde sňatkem s Lukrécií Nekšovnou z Landeka získal značný majetek na Vsetínsku. Od mládí se projevoval jako schopný vojevůdce v habsburských službách, a tak ho moravští stavové jmenovali velitelem svého vojska. On se jim odměnil tím, že uprchl i s vojenskou pokladnou k Habsburkům. Po bělohorské bitvě stoupal rychle v hodnostech a roku 1622 už byl vojenským velitelem Prahy. 5.září 1622 udělil Ferdinand II. Valdštejnovi palatinát, takže mohl udělovat znaky, provádět těžbu kovů, zřizovat trhy atd. O rok později obdržel knížecí titul a dostal v léno 49 panství a statků. V té době byl i členem finančního konsorcia, které znehodnocováním mince způsobilo roku 1623 státní bankrot a nesmírně se obohatilo. V roce 1623 se také Valdštejn podruhé oženil s Izabelou Kateřinou Harrachovou a postupoval dále v hodnostech. Na jaře roku 1625 se stal vrchním velitelem císařské armády, kterou postavil z vlastních prostředků. 13. června 1625 byl Valdštejn povýšen na vévodu a jeho statky na severovýchodě Čech byly 4. ledna 1627 prohlášeny vévodstvím. Valdštejn si tak vlastně vytvořil stát ve státě, mohl razit minci, povyšovat do šlechtického stavu, vytvořil si svou dvorskou, stavební a vojenskou kancelář a komoru, platily zde zvláštní zákony. Zároveň získal do svého majetku knižectvi zaháňské, vévodství meklenburské a titul generála moře oceánského a baltického. Tyto jeho úspěchy a také první kontakty s nepřátelí způsobily růst intrik jeho odpůrců, kteří nakonec dosáhli Valdštejnova propuštění z funkce nejvyššího velitele v roce 1630. V následujících měsících se pak věnoval hospodářskému zvelebování svého majetku, dostavěl pražský palác a kupoval další statky, mezi nimi i knížectví hlohovské. Nakonec vlastnil 117 statků a panství, z nichž některé udělil v léno svým důstojníkům a úředníkům.

Vojenské neúspěchy ve válce se Švédy způsobily, že v roce 1632 ho císař znovu pověřil funkcí generalissima. Koncem roku svedl se Švédy krvavou bitvu u Lützenu, v níž padl švédský král Gustav Adolf. Ale po celou dobu pokračoval ve vyjednávání s nepřítelem, které ovšem vedl vlivem pokračující nemoci i víry v astrologii zdlouhavě a váhavě, spíše s cílem pomstít se císaři za předchozí sesazení. Jeho ješitnosti hověla i myšlenka některých českých emigrantů, že by se mohl stát českým králem. Ale zrada byla nakonec odhalena, císař ho tajně zbavil vrchního velení a Albrecht z Valdštejna byl 25. února 1634 v Chebu svými vojáky zavražděn. Pohřben byl nejprve ve Stříbře, později v kartuziánském klášteře ve Valdicích a po zrušení kláštera v roce 1782 byly Valdštejnovy pozůstatky převezeny do Mnichova Hradiště, kde jsou uloženy v kapli sv. Anny.

Jičín si Valdštejn asi prohlédl poprvé začátkem března 1621, když byl vyslán na Pecku zatknout Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic. Město se mu zalíbilo, a tak se snažil celý kraj získat. Využil svého příbuzenství se Smiřickými a již 22. března 1621 mu císař dal kumburské panství s Jičínem a část dalších statků Smiřických do zástavy. 30. dubna téhož roku ho zemský místodržící Karel z Lichtenštejna jmenoval poručníkem slabomyslného Jindřicha Jiřiho Smiřického. Když potom 5. června 1622 dostal v léno frýdlantské panství a další statky, začal cílevědomě budovat svůj stát s hlavním městem Jičínem. Zástavní držení se mu podařilo různými machinacemi zplnoprávnit a 24. dubna 1623 tyto statky koupil. Venkovské město se začalo rychle proměňovat. Valdštejn si Jičín oblíbil pravděpodobně hlavně pro výhodnou polohu i pro možnost realizovat zde své urbanistické koncepce, které vyhovovaly jeho slavomamu. Proměnu města spojil s proměnou širokého okolí. Ne nadarmo se říká, že spolu se svými architekty komponoval celou krajinu. K přestavbě Jičína přistoupil velkoryse, aby zde vytvořil skutečně reprezentativní město, v němž chtěl mít nejen své úřady správní a hospodářské, sídlo své družiny, ale dokonce i biskupství a vyšší školy. Měl se tu scházet i sněm vévodství frýdlantského a dostatečný prostor měl zůstat i pro řemeslnické dílny a další hospodářskou činnost.

Pro přestavbu města vykoupil přes sto měšťanských dřevěných i zděných budov, na jejichž parcelách vznikaly veřejné stavby i soukromé budovy Valdštejnovy, jeho příbuzných, úředníků a měšťanů. Další prostor pro stavby získal založením Nového města a rozšiřováním předměstí. K provedení svých záměrů se obklopil dobrými architekty a dalšími umělci. Architekti byli vesměs italského původu a přinášeli s sebou prvky nového stavebního slohu - manýrismu. K nejpřednějším patřili Giovanni Battista Marini, Andrea Spezza, Nicolo Sebregondi a zvláště Giovanni Battista Pieroni. Z dalších umělců pracovali pro Valdštejna sochaři Adrien de Vries, Baltazar Staedel a Lorenz Hartwig, malíři Ambrož Fritsch a Jan Schlemiiller, řezbář Arnošt Jan Heidelberger, rytec Filip Kryštof Becker, kameník Domenico Canevale a řada jiných štukatérů, uměleckých kovářů, zámečníků, truhlářů a příslušníků dalších řemesel. Nicoto Sebregondi vypracoval v roce 1633 pro Jičín územní plán, který patřil k prvním ve střední Evropě. Snad navázal na nějaký starší urbanistický projekt; v každém případě počítal s Valdštejnovou představou, že se Jičín zvětší asi na 560 domů (z původních asi dvou set).

Podívejme se nyní alespoň na některé tehdejší jičínské stavby. Zámek se realizoval podle plánů Andrea Spezzy, doplněných později Giovanni Pieronim. Využilo se částečně zdiva starších staveb z doby Trčků a Smířických, ale celek byl rozšířen směrem k Valdické bráně a k hradbám. Vznikla tak dvoupatrová budova se třemi nádvořími, v níž bylo pamatováno i na konírny, jízdárnu, míčovnu, zbrojnici atd. Na zámek navazovala rozlehlá zámecká zahrada. Mezi zámkem a Valdickou bránou se začal roku 1627stavět nový kostel sv. Jakuba Většího (původní jičínský stejnojmenný kostel byl předán do správy jezuitů a zasvěcen sv. Ignáci). Jeho projektantem byl opět Pieroni a za vzor mu sloužil římský Vignolův chrám II Jesu. Byla to první stavba manýrismu v oblasti za Alpami. Do Valdštejnovy smrti však nebyl dokončen a dlouho zůstal provizoriem. Pod zámkem byla také první Valdštejnova jičínská mincovna a v sousedství nového chrámu bylo postaveno proboštství. Zároveň došlo k likvidaci obou dosavadních jičínských hřbitovů u kaple sv. Jana Křtitele a u kostela sv. Ignáce. Poblíž tohoto kostela vznikal pak komplex jezuitských staveb: kolej, k níž příslušela i starší kaple sv. Michala, gymnázium na místě starší školy, fara, dům kleriků a jiné, které byly realizovány později (seminář, nemocnice, lékárna).

Dalšími novostavbami valdštejnského období na jičínském náměstí byly palácové domy Hanibala a Maxmiliána z Valdštejna (č. 74 a 73), palác Zárubovský č. 38, který dostavěl Ota Bedřich Harrach (pozdější radnice), regent panství Jeroným Bukovský z Neudorfu přestavěl a rozšířil dům č. 2 a 3, komorní rada Jan Kuneš z Lukovce si po sňatku s Dorotou, dcerou astronoma Jana Keplera, přestavěl dům č. 6 a 7 U zlatého hroznu, písař Mikuláš Hollar z Práchně (bratr rytce Václava Hollara) vlastnil dům č. 8 atd. Severní stranu náměstí obsadil roku 1632 z větší části Jakub Bassewi z Treuenberka a rozvinul zde brzy čitou obchodní a finanční činnost. Celé náměstí zářilo koncem Valdštejnovy éry novotou, stavby byly zděné, opatřené nehořlavou krytinou, jak přikazovaly směrnice Valdštejnovy stavební kanceláře, která rozhodovala i o podobě soukromých staveb měštanů.Ale vznikaly i stavby v jiných částech města. Tak hned na Malém náměstí proti jezuitské koleji byl postaven dům zemského hejtmana, kterým byl do roku 1631 Gerhard Taxis, po něm Dětřich Malovec z Malovi.

Za Cidlinou vznikla celá nová čtvrf řemeslníků a zemědělců, tzv. Nové město. Mělo velké centrální náměstía pravidelnou síť ulic. V jeho západní části byl založen kostel Nejsvětější Trojice, později přejmenovaný na kostel Panny Marie de Sale. Projekt Andrea Spezzy však nebyl do Valdštejnovy smrti realizován. Kolem kostela byl vyměřen nový rozlehlý hřbitov, vedle něho založil Valdštejn velký špitál. Byly zde i krejčovská a koželužská manufaktura, které vyráběly hlavně pro potřebu armády. V krejčovské pracovalo až osmdesát lidí.Rozsáhlá stavební činnost směřovala také na sever od centra města. Tak jezuité si přestavěli za Holínskou branou starší Jarošův dvůr a dále postavili seminární dvůr č. 46, pozdější starou poštu. Valdštejn jim také věnoval pozemky kolem vrchu Čeřova, kde si později vybudovali zámeček. Poblíž Valdic vznikl letohrádek s lodžií, čestným dvorem s hospodářskými stavbami, oborou a parkem manýristického založení. Projektantem byl Nicolo Sebregondi. Z Jičína sem vedlo 1700 metrů dlouhé čtyřřadé stromořadí, ve kterém bylo původně vysazeno 1140 lip. Bylo do krajiny vkomponováno jako zelená spojnice Jičína s letohrádkem na ose hradů Kumburku a Veliše. Parku se později začalo říkat Libosad a letohrádku Lodžie.

Nedaleko letohrádku ve Valdicích se realizoval podle projektu Andrea Spezzy komplex budov velkého kartuziánského kláštera. Po Spezzově smrti vedl stavbu Sebregondi. Kolem kostela sv. Bruna a ústřední klášterní budovy byly domky řádových bratří se zahrádkami a další příslušenství. Stavba pokračovala až do Valdštejnovy smrti velmi rychle, neboť vévoda ji přednostně zajistil penězi i statky - kartuziáni dostali panství Radim a Pecka s 23 vesnicemi a brzy sami přikupovali další. Kromě jezuitů a kartuziánů chtěl Valdštejn usadit na Jičínsku ještě františkány na Veliši a dominikány, pro něž začal ve městě se stavbou kláštera při Hradecké silnici. Valdštejnovou smrtí zůstalo mnoho jeho záměrů nedokončených, kromě zmíněných staveb nebyly dostavěny ani nové hradby, nerealizoval se záměr na zavedení zbrojířské výroby do města ani plán na převedení toku řeky Jizery na Jičínsko.

Krátké období Valdštejnovy vlády nad Jičínem a jeho okolím přineslo městu zcela výjimečné postavení v čechách. Jeho stavební růst i politický význam však nebyl dostatečně zajištěn i ekonomicky. Valdštejnovy statky byly sice ušetřeny řádění vojsk a dalších válečných hrůz - ne nadarmo se jim říkalo terra felix, řemesla i zemědělská výroba prodělávaly konjunkturu vlivem dodávek pro armádu, ale organizace výroby zůstávala při zastaralých způsobech a formách cechovní výroby a režijního velkostatku. Pokusy o manufakturní způsob výroby byly ojedinělé. Po Valdštejnově smrti se proto město stalo brzy opět jen nevýznamným provinčním poddanským městem bez většího hospodářského významu.

Uchovalo si však význam kulturní. Zásluhu na tom mělo především jezuitské gymnázium. Jezuité přišli do Jičína koncem prosince 1622, usadili se provizorně v obyvatelných místnostech zámku a hned v roce 1623, ještě před stavbou svých vlastních budov, začali nejen s kazatelskou a misijní prací, ale také s vyučováním gymnazistů. První dvě třídy otevřeli v budově bývalé městské školy a teprve roku 1628 byla dokončena novostavba gymnázia. Kromě vlastního studia se žáci účastnili i náboženských divadelních představení a někdy je jezuité brávali i na misie. Při jedné z nich přišel o život student Jan Rokyta, kterého zabili i s jezuitou Matyášem Burnatiem vzbouření sedláci u Libuně roku 1629. K prvním žákům gymnázia patřil i Bohuslav Balbín z Vorličné, který zde absolvoval druhý ročník v roce 1632. Z četných návštěv, kterými se Jičín éry Valdštejnovy hemžil, zaznamenejme alespoň pobyt schovanky Jana Ámose Komenského Kristiny Poniatowské, která 28. ledna 1628 přijela Albrechta z Valdštejna varovat před jeho osudem. Valdštejn nebyl právě v Jičíně, proroctví vyslechla jeho žena a ta také zajistila dívce svobodný odjezd, když ji jezuité chtěli uvěznit. A podívejme se na život Jičína v dalších desetiletích 17. a 18. století.

VE STÍNU ÉRY VALDŠTEJNOVY

Smrtí Valdštejnovou a jehodruhů byla zahájena poslední etapa pobělohorských konfiskací, většina jejich majetku se dostala do rukou cizí vojenské šlechty. Do Jičína se dostavil císařský komisař Adolf z Puchheimu, sepsal všechen Valdštejnův majetek a přijal přísahu jeho úředníků. V následujícím roce převzal kumburské panství s Jičínem Rudolf z Tiefenbachu, pánem velišského statku se stal Jindřich Šlik. V Jičíně stejně jako v ostatních místech se střídaly průchody císařských i nepřátelských vojáků, kteří vyloupili i zámek a oba kláštery. Třikrát obsadili město švédové generála Torstensona a jezuité museli prchat na Veliš. Jen zvolna se život vracel do klidnějších poměrů.

Rudolf z Tiefenbachu pokračoval také ve stavebních úpravách a dokončovacích pracích na valdštejnských stavbách. Jeho hlavním stavitelem se stal Nicoto Sebregondi, který nejen řídil práce v Jičíně, ale projektoval rovněž nový zámeček v Kamenici, který se stal sídlem vrchnosti. Jičínský zámek byl sídlem vrchnostenských úřadů a skladů a jeho nedlouhá sláva rychle upadala. Vládl zde krutý Tiefenbachův hejtman David Fleischmann z Tumpachu, z jeho nástupců proslul jičínský měšťan Václav Stanislav Halánek.V roce 1653 Rudolf z. Tiefenbachu zemřel a panství přešlo na jeho manželku a s ní na rod Šternberků, od nichž statek koupil roku 1710 Jan n Josef z Trauttmansdorfu. V této době došlo také ke zkáze dvou dávných svědků všeho dění na Jičínsku, hradů Kumburku a Veliše. První Tiefenbachové a druhý šlikové museli na císařský příkaz z roku 1658 rozbořit, aby se nestal oporou nepřátelských vojsk. Kamene z Veliše bylo užito ke stavbě zámečku a špejcharu ve Vokšicích, nového šlikovského sídla v Jičíněvsi i jiných staveb v okolí.

Pilně se stavělo také v Jičíně, ve Valdicích, na Čeřově i jinde. Valdickým kartuziánům dokončoval Giovanni Battista Bossi kostel sv. Bruna podle plánů Spezzových. Stavba byla uzavřena roku 1655 a ozdobena plastikami sv. Bruna, Huga, Jana Křtitele a Josefa; později pokračovaly práce na vnitřních úpravách. Klášter bohatl, kromě původních panství Radim a Pecka získal v letech 1661-1718 statky Sobčice, Újezd, Ostroměř a Vojice a v Jičíně držel dům č. 11 na Malém náměstí. Neméně bohatí byli i jičínští jezuité. Císař jim roku 1634 provizorně a roku 1654 definitivně zajistil svou nadací nejen komplex jičínských budov, ale i statek milíčeveský, Čeřov a několik vesnic v okolí města: Tuř, Butoves, Cidlinu, Hubojedy, Doubravici atd. V Jičíně především pokračovali v dostavbě svých objektů. Kolej rozšířili v roce 1658 o dvě křídla a místo zbourané hřbitovní kaple sv. Michala vybudovali v roce 1660 na konci jižního křídla novou stejnojmennou kapli. Kostel sv. Ignáce byl doplněn sakristií a dalšími přístavbami, kolem roku 1650 vznikl i letní zámeček jezuitů na Čeřově, patrová budova s malou věží na severní straně. Od roku 1662 byla také dokončována stavba novoměstského kostela Panny Marie de Sale. Stavbu prováděl jičínský stavitel Jan Patočka a již roku 1663 zde byta sloužena poprvé mše, i když teprve v dalších letech stavěl Josef Gilmet kostelní věž zdobenou plastikami Matěje Vocáska.

Postupně se obnovovala i hospodářská moc města a jednotliví měštané se zapojovali do stavebního ruchu. V roce 1651 získalo město novou radnici z bývalého Harrachovského paláce č.38. Začalo se znovu stavět i na Valdickém předměstí, které bylo ke konci valdštejnské éry zcela zplanýrováno a k jehož zástavbě již nedošlo, třebaže některé stavby (dominikánský klášter, palác Adama Erdmana Trčky z Lípy) byly již začaty.

Růst města brzdily pouze četné požáry, z nichž nejpustošivější postihl Jičín roku 1681. Vypukl 7. května a řádil v celém vnitřním městě, takže jičínští stavitelé Jan Patočka, Josef Gilmet, Andrea Guardi a Francesco Ceresola měli práce na mnoho let. Soudobé kresby města před požárem a při požáru ukazují podrobně vzhled středu města a naznačují změny, k nimž po této katastrofě došlo. Mimo jiné dostal novou střechu kostel sv. Ignáce a v letech 1686-1692 se stavěl jezuitský seminář. Zaoběť této budově padla i část středověkých městských hradeb s baštou Kyselkou. Celý komplex semináře byl dobudován až po novém požáru semináře v roce 1717, kdy byla přistavěna i nemocnice s lékárnou.

Albrecht z Valdštejna
Bohuslav Balbín z Vorličné
Kulturní život Jičína byl v tomto období ovládán jezuity. Byli mezi nimi horliví misionáři, kteří pátrali po nekatolických knihách (na tři sta knih zde zabavil i pověstný Antonín Koniáš), byli další, kteří se omezovali na řádové působení a propagovali úctu k údajně zázračnému obrazu P. Marie Rušánské, jenž byl od roku 1637 umístěn v kostele sv. Ignáce (ke stému výročí jeho přenesení do Jičína vydal Josef Lauritsch celou knihu o jeho vlivu), ale byli i jezuité - vlastenci, kteří bádali v českých dějinách a psali o dávné slávě země. K těmto posledním patřil hlavně Bohuslav Balbín z Vorličné, který byl členem jičínské koleje v letech 1661-1663, ale pobýval zde i později. V Jičíně pracoval na životopise arcibiskupa Arnošta z Pardubic, napsal zde verše Včelího roje a liboval si, jaké zde má dobré podmínky k práci zásluhou bohaté klášterní knihovny. Cenné jsou i Balbínovy popisy hradů a dalších památek z okolí a jeho dějiny jičínské koleje.Balbínovým přítelem byl jičínský děkan Václav Vojtěch Červenka z Věžnova, autor několika knih, který se zabýval jičínskou minulostí a zvláště osobností Albrechta z Valdštejna. Členem jičínské koleje byl i významný barokní básník Friedrich Bridel, je doložen jičínský pobyt Tomáše Pešiny z čechorodu, Jiřího Crugeria, Jiřího Plachého a jiných osobností. Přímo z Jičína pocházel jezuitský spisovatel Jan Barner. Důležité bylo působení jičínského jezuitského gymnázia, na němž studovali i známý příslušník rozvětveného muzikantského rodu Jiří Benda a později jeden ze starší generace našich obrozenců, novopacký rodák František Faustin Procházka. Širší dopad měly i jezuitské divadelní hry. Žáků mělo gymnázium dostatek, působila zde skutečnost, že část studentů byla vyučována zdarma, dostávali ubytování a dokonce i stejnokroj. Jičín se v tomto období také začal plnit plastikami a jinými uměleckými díly. Zatímco ze starší doby víme jen o výzdobě chrámů, o domovních nápisech a znameních a o náhrobcích (nejstarší je náhrobek Tobiáše Kloboučníka z roku 1598, další jsou u sv. Jakuba z roku 1631 a v novoměstském kostele počínaje rokem 1634), přibývají nyní barokní sochy domácích i jiných tvůrců. Nejstarší je socha sv. Floriána, pravděpodobně dílo Matěje Vocáska, která stála na náměstí již před rokem 1681 spolu se dvěma kašnami. V roce 1702 byla nahrazena sochou P. Marie od dalšího jičínského umělce Josefa Čapka. Nad portálem jezuitského semináře byla umístěna socha sv. Rozálie z roku 1704 a asi ve stejné době ozdobily plastiky Jana Nepomuckého a sv. Judy Tadeáše most spojující Pražské předměstí s Novým městem.

V roce 1740 přibylo sousoší Nejsvětější Trojice na Valdickém předměstí; zde při rozcestí k Moravčicím nalezla umístění i socha sv. Václava z roku 1743. A konečně z roku 1749 je krásná plastika obrazu Panny Marie Rušánské na Komenského náměstí. V polovině 18. století měl Jičín stále jen asi 250 domů a kolem 1500 obyvatel. Byl hospodářským a kulturním střediskem kumburského panství i širšího okolí, ale obchod i cechovní výroba měly jen místní spotřební význam. Základem obživy většiny obyvatel bylo stále zemědělství. Město bylo několikrát zobrazeno, nejvýznamnější kresbu Jičína vytvořil roku 1756 místní stavitel Josef Sikora. Citujme její popis z pera Jaroslava Wagnera: ...poprvé zobrazuje celé město i s předměstími. Středem kresby je Staroměstské náměstí s mariánskou statní a třemi kašnami, zámek má podobu dvoupatrové budovy se třemi nádvořími a třemi arkýřovými věžemi v průčelí, domy jsou jednopatrové se štíty a s podloubími. Věžemi jsou zdůrazněny pouze veřejné budovy, radnice čp. 38 v severozápadním rohu náměstí, budova semináře a dům hejtmana čp. 10.

Valdická brána má již prostou stanovou střechu a město je obehnáno pásem hradeb se třemi branami. Na Holínském předmostí stojí socha Obrazu Panny Marie Rušánské, východně od ní je jezuitský dvůr a západně dvůr seminářský. Valdické předměstí mělo v té době dvě téměř rovnoběžné ulice, jednu vedoucí k východu, druhou odchýlenou k lipovému stromořadí. Na rozcestí těchto ulic je sousoší Nejsvětější Trojice, v pozadí socha sv. Václava a před lipovým stromořadím dvě kaple, sv. Jana Nepomuckého a sv. Josefa. V zámecké zahradě umístěná kaple sv. Jana Křtitele na Koštofránku je podélnou stavbou se sanktusníkem nad pravoúhlým presbytářem. Patrné je barokní opevnění jižní části Starého města se třemi polygonálními bastiony a podlouhlými stavbami koníren, míčovny a zbrojnice. Jižně od jezuitské koleje se rozkládá dům kleriků, tehdy budova o čtyřech křídlech čp. 21.

Na Novém městě je dominující stavbou kostel Panny Marie de Sale. Domy Novoměstského náměstí, na západní straně s podloubími, obklopují podélný prostor, v jehož středu stojí boží muka. Pohled na Jičín je kreslen z návrší severozápadně od města a čtvrf Nové město je v kresbě otočena o devadesát stupňů. V době panování Máne Terezie procházejí Jičinskem dvakrát pruská vojska, ale k větším škodám nedochází ani v roce 1745, ani v roce 1757. Také selští vzbouřenci z Podkrkonoší i z okolních panství dorazili 21. března 1775 až k městu, ale dál nešli. Horší vzpomínky zanechala v myslích lidu předchozí léta opakované neúrody a hladomoru. V roce 1751 byl dosavadní hradecký kraj rozdělen na dva nové kraje, ale Nový Bydžov se jako sídlo kraje neosvědčil, a tak byl za nové krajské město určen od 1. listopadu 1784 Jičín. V roce 1754 byla v Jičíně zřízena pošta a od 1. dubna 1776 zde měla sídlo stálá vojenská posádka. Ovšem do vývoje města zasáhly v druhé polovině 18. století i dvě nepříznivé události: velký požár města a zrušení gymnázia. Při požáru, který vypukl 1. října 1768, vyhořelo více než sto domů hlavně na Starém městě, zámek, děkanství, Valdická brána, kostely atd. Obnova města se realizovala již ve slohu pozdního baroka a nastupujícího klasicismu. Prováděl ji pražský stavitel Filip Heger spolu s Josefem Thomou a Josefem Sikorou. Podle Hegerových plánů byla znovu zvýšena Valdická brána, která dostala čtvrté patro s ochozem a helmicovitou střechu. Na zámku byl zlikvidován střední arkýř, děkanství a lodžie dostaly dnešní mansardové střechy, upraveny byly jednotlivé měšťanské domy.

Výrazně zasáhla tato obnova města do vzhledu a výzdoby hlavních kostelů. Chrám sv. Jakuba Většího byl znovu zastřešen a chodbou byl spojen se zámkem. Vnitřní výzdoba chrámu pochází převážně od Josefa Kramolína, který vymaloval strop i všechny tři oltářní obrazy. Umělecká výzdoba kostela sv. Ignáce je dílem jičínských malířů Ignáce Raaba a Matěje Jindřicha Rosta, plastiky vytvořil kosmonoský řezbář znamenité pověsti Josef Jelínek. Tito tři umělci jsou také autory nových obrazů a plastik pro novoměstský kostel P. Marie de Sale. Když v roce 1773 došlo ke zrušení jezuitského řádu, byla 28. října tohoto roku zrušena i jičínská řádová kolej, v níž byla v roce 1776 zřízena kasárna. A přes protesty města zaniklo v roce 1777 i starobylé jičínské gymnázium. Exjezuité, kteří zde působili i po zrušení řádu, vyučovali ještě rok soukromě, ale v roce 1778 bylo vyučování definitivně ukončeno. V budově gymnázia byla umístěna městská škola, od 1. května 1783 i německá hlavní škola a později přibyla i tak zvaná preparanda, která v tří- až šestiměsíčních kursech připravovala budoucí učitele. Budova semináře 31. července 1778 vyhořela a byla prodána soukromníkům. Část se stala sídlem krajského úřadu. V letech národního obrozeni. Jako krajské město získal Jičín od konce 18. století mnohé výhody. Stávalo se z něj postupně sídlo různých úřadů, škol a vojska, samozřejmě s vnějškovým německým rázem. Město rostlo.

Zatímco kolem roku 1800 zde bylo jen asi 320 domů a kolem 2200 obyvatel, stoupl tento počet za padesát let na 450 domů a 5200 obyvatel. Ovšem po hospodářské stránce zůstával Jičín stále bez průmyslu, provozovala se tu jen řemeslná výroba organizovaná v přežívajících ceších, a tak významné bylo město pouze jako obchodní centrum zemědělského okolí, dokonce i celého Podkrkonoší. Stavební činnost byla podporována státními i městskými úřady. Zlepšilo se spojení Jičína s okolními městy vybudováním sítě císařských sítnic (v letech 1811-1840) i lepší údržbou ostatních silnic. Také jičínské náměstí bylo již roku 1786 znovu vydlážděno, poprvé opět od Valdštejnových časů. Město rostlo a ani několik menších požárů {1788, 1806, 1809, 1834 a 1840) nemohlo růst zastavit. V roce 1816 byla zbořena Velišská brána a kaple sv. Jana Křtitele, zmizela i Pražská brána a hradby se přestaly udržovat. A tak zůstala jen Valdická brána upravená v roce 1840 do dnešní podoby, a stala se symbolem Jičína.

Nejvíce se rozrůstalo Valdické předměstí. Zde vznikla v roce 1823 i soukromá nemocnice Kukulova a v roce 1841 velký hostinec Hamburk. Na Holinském předměstí byl seminární dvůr přestavěn roku 1793 pro potřeby pošty, která zde pak sídlila až do roku 1877. Také stará vodárenská věž byla v roce 1845 modernizována, vybavena zařízením zhotoveným Romualdem Božkem a poblíž ní na rybníku Kníže byla ve stejném roce zřízena vojenská plovárna. Na Čeřově vznikl park a romantická rozhledna Milohlídka z r. 1844, ve valdické oboře poustevna. Pod náměstím v severovýchodní části Starého města byla v roce 1784 postavena uprostřed židovského ghetta synagóga, opravená po požáru roku 1840. židovský hřbitov byl u valdické obory. Mnoho domů vnitřního Starého města bylo empírově přestavěno hlavně jičínským stavitelem Josefem Opolzerem, který zde působil v letech 1840-1852.

Na vzhled města měly vliv i takové události, jakými byly návštěvy vznešených hostí. Tak již v září roku 1778 zde pobýval císař Josef II., v roce 1802 zde několik týdnů sídlel arcivévoda Karel a v červnu a červenci roku 1813 byl Jičín rezidencí císaře Františka I.František I. a jeho ministr Klement Metternich zde jednali o vzniku protinapoleonské koalice Rakouska, Ruska a Pruska. Tak se město opět dostalo do centra evropského dění. Pro diplomatická jednání byla upravena tak zvaná konferenční síň v zámku. Také v lodžii se pro pobyt císaře adaptovaly tři místnosti, schodiště a park. Císař se svým doprovodem navštívil i Prachovské skály, jejichž impozantní rokle se od té doby nazývá Císařská chodba. A na jeho počest byla zorganizována i národní slavnost. Těch císařských a carských kočárů projíždělo Jičínem v první polovině 19. století více; na počest Ferdinanda Dobrotivého byla v roce 1836 postavena na náměstí Korunovační kašna.

Město bylo v těchto letech ozdobeno i dalšími dvěma kašnami se sochami Neptuna a Amfitrité od novopackého sochaře Jana Suchardy. Jeho dílem je i křížová cesta pro chrám sv. Jakuba z roku 1832, socha sv. Jana Křtitele na Novém městě z roku 1846 a několik empírových náhrobků na jičínském hřbitově.

Hlavní zásluhou o obnovení jičínského gymnázia měl v roce 1807 měštan Jan Karel Kreis. Do roku 1819 bylo pětitřídní, pak do roku 1849 šestitřídní. Působili na něm nejen vynikající vědci, jako byli pozdější univerzitní profesoři, estetik Franz Ficker, Franz Mühlwenzel nebo historik Josef Bedřich Henníger z Ebergu, Albrecht z Valdštejna
František Ladislav Rieger
ale především řada vlasteneckých pedagogů, z nichž vynikli prefekt Josef Schón a Jan Kudrna, první profesor češtiny Josef Chmela, spisovatel Antonín Fáhnrich a především František Šír a Karel šimon Macháček. František Šír převzal po odchodu Josefa Chmely v roce 1820 vyučování češtiny, kterou učil dobrovolně nejen na gymnáziu, ale i ve vojenské vychovatelně. Vynikl jako překladatel latinských autorů. Karel šimon Macháček byl plodný dramatik, autor operních libret i úspěšné veselohry Ženichové. Kolem těchto profesorů se vytvořil okruh stejně smýšlejících studentů, z nichž v tomto období vynikli pozdější politik František Ladislav Rieger, lékař Bohumil Jan Eiselt, fyzik František Adam Petřina, slavista Josef Kolář, zakladatel lázní Sedmihorky Antonín Šlechta, univerzitní profesoři Vincenc Náhlovský, František X. Laurin a Josef Schóbl, spisovatelé Jan Vlček, Bohumil Hakl, Jan N. Lhota, František Cyril Kamp elik, Kristián Štefan, Jan Slavomír Tomíček a Antonín Štrauch i jiní. Tito vlastenci měli záštitu v libuňském jemnostpánovi Antonínu Markovi, u něhož se často scházeli i s dalšími přáteli z okolí. Jezdíval sem i Josef Jungmann, kraj prošel i Karel Hynek Mácha. Ve městě měli čeští vlastenci oporu ve Františku Kastránkovi, který si v Jičíně zřídil asi v roce 1815 knihtiskárnu. Vydával v ní nejen jarmareční písničky a soukromé i úřední tisky, ale i řadu cenných publikací Fr. Šíra, Josefa Hollmana, Františka Vetešníka a dalších autorů. Snažil se i o založení českého listu, ale tento pokus neměl dlouhého trvání. Ve městě existovala čtenářská společnost a hrálo se zde ochotnické divadlo jako protiváha německého Lesevereinu v Kasinu i němčícího nejstaršího spólku v Jičíně, městských ostrostřelců (od roku 1814). Naplno se český živel v Jičíně projevil v roce 1848, kdy i zde vznikla národní garda, která spolu se studentskou gardou vyrazila v čase svatodušních bouří na pomoc Praze. Ovšem došly jen za Sobotku, k další cestě je už básník Uffo Horn nepřemluvil. Jako dozvuk roku 1848 působila v Jičíně v roce 1849 odbočka Slovanské lípy, která měla 84 členů. A také pomalu doznívala činnost zemského a říšského poslance Jana Sidona, který byl na základě rozhodnutí světských i církevních úřadů zbaven možnosti veřejného působení. Nastávalo období bachovského absolutismu.

JIČÍN V letech 1850-1918

V roce 1850 začalo platit nové správní rozdělení země a Jičín se stal sídlem politického i soudního kraje. Po roce 1862 byly politické kraje zrušeny a kromě krajského soudu zde bylo sídlo okresního hejtmanství, jehož obvod se během času měnil. V roce 1865 přibylo ještě okresní zastupitelstvo jako volený samosprávný úřad, ovšem s omezenou pravomocí. Největšího rozsahu dosáhlo jičínské okresní hejtmanství v roce 1868, kdy ho tvořily samosprávné okresy Jičín, Sobotka, Nová Paka a Libáň, když lomnický okres byl připojen k Semilům. V roce 1903 bylo osamostatněno okresní hejtmanství v Nové Pace.

Jičín rostl počtem obyvatel i domů, při zániku Rakousko-Uherska v roce 1918 měl již přes 850 domů a skoro 10 500 obyvatel. Sílil ale i význam města jako politického, hospodářského i kulturního centra kraje. Tento růst nedokázala zabrzdit ani válka prusko-rakouská v roce 1866, kdy se obě armády převalily městem po první velké bitvě této války u Jičína 29. června, ani posléze první světová válka, která přinesla bídu prostým lidem a smrt i několika desítkám vojáků z řad občanů města. Výstavba města pokračovala všemi směry, nejvíce však na Valdickém předměstí, kde podél Husovy ulice rostly soukromé i veřejné budovy, hostince a obchody, ale kde začala vznikat také průmyslová část města.

Prvním větším průmyslovým podnikem v Jičíně byl cukrovar založený v roce 1870. O rok později bylo město napojeno na železniční síť drahou do Ostroměře, prodlouženou později do Hradce Králové. Další tratě spojily Jičín roku 1881 s Nymburkem a roku 1903 s Turnovem.

V okolí nádraží vznikaly pak další podniky. V roce 1888 sem přenesli bratři Knotkové svou továrnu na zemědělské stroje, kterou provozovali od roku 1882 v bývalém domě kleriků pod kasárnami. Knotkova továrna byla dobře řízena a využívala i vhodné polohy města uprostřed zemědělského kraje k neustálému rozšiřování. Své výrobky továrna brzy exportovala do Ruska, na Balkán a do dalších států. V roce 1910 zakoupila i objekty zrušeného cukrovaru.

Z dalších větších podniků pracovala v Jičíně od roku 1888 Marečkova cihelna a později i mlýn, Rousova továrna na piana z roku 1907 a Friedrichova koželužna na Novém městě, založená o rok později. Význam měly i jičínské tiskárny: vedle starší Kastránkovy zřídil v roce 1862 kamenotiskárnu František Návesník, o deset let později začal tisknout Antonín Čapek, 1896 vznikla tiskárna Kabátníkova. čapkovu tiskárnu převzal v roce 1880 Ladislav Sehnal a roku 1899 Bedřich Outrata, který ji postoupil roku 1908 Karlu Hylskému. Od roku 1873 působil v Jičíně fotograf Josef Picek, od roku 1894 houslař Benjamin Patočka, vyučenec známé podkrkonošské houslařské školy Metelkovy.

Vyrůstaly i veřejné stavby a zařízení, které značně zlepšily úroveň bydlení ve městě. Tak již roku 1863 začal fungovat telegraf, v roce 1904 městská plynárna, o tři roky později kanalizace, vodovod a telefonické spojení, v roce 1912 kino. Kromě Kukulovy soukromé nemocnice byla roku 1863 otevřena veřejná nemocnice na Novém městě, přestěhovaná v roce 1908 do nové budovy městského chorobince. V roce 1886 byla postavena nová kasárna, pak v roce 1893 přibyla budova sokolovny s divadelním sálem, v roce 1895 vznikl okresní dům pro orgány samosprávy, v dalším roce byl dostavěn sirotčinec. Krajské orgány sídlily v zámku.

V tomto období bylo vybudováno i několik školních novostaveb. Kromě budov nižších škol to byla v roce 1867 reálka podle plánů Emanuela Trojana, v roce 1883 budova gymnázia navržená Juliem Thallmayerem a v následujícím roce učitelský ústav podle projektu E. Prokopa. Z církevních staveb byl v letech 1859-1873 dostavován chrám sv. Jakuba a v roce 1908 vznikla evangelická modlitebna. Výzdobu kostela sv, Ignáce doplnil roku 1877 obraz sv. Anny od Jana Hellicha, kostel Panny Marie de Sale získal roku 1879 obraz Bolestné Panny Marie od Antonína Lhoty. Objevily se též novostavby a přestavby hotelů, peněžních ústavů, v roce 1890 renovovalo město i koupaliště.

Druhá polovina 19. století a počátek 20. století přinesly značný růst společenského a kulturního života Jičína. Vycházela zde řada novin a časopisů, vydávaných spolky, politickými stranami i jinými organizacemi a jednotlivci. Největší význam měly Věstník jičínský z roku 1850, Jičínský obzor od roku 1861 a od roku 1872 Krakonoš, který s malými přestávkami vycházel skoro 70 let. Později přibyly literární Slovanské listy, obnovený Jičínský obzor, Jičínské noviny, Přemysl aj. Působilo zde i několik desítek různých spolků, z nichž nejstarší byly Občanská beseda a pěvecký spolek Lubor 1861 , Muzejní společnost jičínského kraje (1863), Sokol f 1862;, Akademická čtenářská jednota, Hospodářská, lesní a průmyslová jednota a Řemeslnická beseda (1870), Hasičský sbor (1872), učitelská Budeč atd. Od osmdesátých let vznikají i dělnické spolky. Bezúspěšně se o jejich vznik snažil již František Ladislav Chleborád za svého působení v Jičíně roku 1879; teprve v roce 1884 byl založen Spolek vzájemně se podporujících dělníků a v roce 1895 Politický klub lidu práce a vzdělávací spolek Pokrok.

Některé spolky měly jen krátký život, další byly několikrát obnovovány. To platí např. o Musejní společnosti jičínského kraje, kterou v roce 1863 založil Antonín Marek z Libuně a jičínský advokát a poslanec Karel Klaudy a kterou bylo nutno několikrát znovu zakládat, takže Musejní spolek se ustavil až roku 1895. Na spolkovém základě vznikly i jičínské peněžní ústavy - Obecní spořitelna a Občanská záložna z let 1860-1861. V roce 1882 se ustavila ze starších kontribučenských záložen Okresní záložna hospodářská, později působily i další menší peněžní a pojištovací ústavy.

Spolky trpěly i osobními spory jejich činovníků, což se nejvíce projevovalo v turistickém ruchu. Zprvu se turistika rozvíjela živelně a podporovali ji hlavně studenti. Ti také zorganizovali návštěvu Prachovských skal pražskou vlasteneckou společností v čele s Vojtou Náprstkem a Jaroslavem Vrchlickým v roce 1879 a vydali první průvodce. Ale teprve v roce 1892 vznikl odbor Klubu českých turistů, od něhož se v roce 1904 odloučil nový Spolek turistů vedený prof. Jakubem Všetečkou. Ještě více bylo roztříštěno tělovýchovné hnutí. Studenti měli podíl i na vlasteneckém a kulturním životě města. Kromě gymnázia zde existovala od roku 1853 reálka, od 1869 učitelský ústav a od 1907 dívčí lyceum. Roku 1883 přibyla i zimní hospodářská škola.

Na všech těchto ústavech učila i studovala řada významných osobností. Nelze je ani zdaleka všechny vyjmenovat. Na gymnáziu působili jako profesoři např. peagog Gustav Lindner filologové František Lepař, Antonín Truhlář, František Štěpán Kott a Jan Voborník, historikové Antonín Vánkomil Maloch a Karel štětina. Do roku 1867 bylo gymnázium česko-německé, pak již pouze české. Na vlastenecké uvědomování studentů působil v letech 1849-1860 profesor Josef Uhlíř, který' učil češtinu, pořádal české besedy a měl vliv i na studentský časopis a literární tvorbu gymnazistů. K vynikajícím žákům a absolventům gymnázia patřili v těchto letech básníci a spisovatelé Václav Šolc, František Věnceslav Jeřábek, Antal Stašek, Josef Jakubec, Josef Štefan Kubín a Josef Knap, filologové Jan Gebauer, Josef Karásek a Josef Kopal, historici Josef Emler, Ferdinand Menčík, Karel Kazbunda, Jan Morávek a Vincenc Kramář, astronom Gustav Gruss, lékaři Karel Maydl, Jan Deyl, Otakar Kukula, Eduard Babák a Jan Levit, právníci Karel Mattuš, Jindřich šolc, Augustin Miřička a František Vavřínek a pěvec Bedřich Plaške. Mezi absolventy byl i lidický farář Josef štemberka.

Ze žáků učitelského ústavu vynikli nejvíce spisovatelé Karel V. Rais a Josef Šír; z profesorů reálky jsou nejznámější spisovatelé František Kvapil a Ferdinand Tomek a filolog Max Křepinský, studovali zde výtvarní umělci Josef Tulka, Ladislav Kofránek, Vlastislav Hofman, Jaroslav Skrbek, Anna Macková a Vladimír Silovský a jiní.

Ale i jiné osobnosti a události dovedly rozvířit klid města úřadů, škol a vojska, klid větší na počátku tohoto období než na jeho konci. V letech 1849-1850 mohl krajský hejtman rytíř Max z Obentrautu klidně sledovat, jak se zde zabydluje krajský a okresní úřad a soud, finanční ředitelství a berní správa, jak se sem stěhuje četnictvo. Klid zajišťovala navenek i věznice krajského soudu v bývalém Harrachovském paláci č. 38 na jičínském náměstí i věznice ve Valdicích, na níž v letech 1855-1856 přestavěl kartuziánský klášter vídeňský architekt Wehrenfennig a do níž byl převezen i pověstný loupežník Václav Babinský.

I purkmistr a knihtiskař František Kastránek, který úřadoval v nové radnici na náměstí č.99 v letech 1851-1861, neměl mnoho příležitostí ke vzrušení. Snad jen v roce 1854, kdy v hostinci U hroznu na náměstí hrál s Zöllnerovou společností i Josef Kajetán Tyl, či když téhož roku Antonín Štrauch s Václavem Bendlem Stránickým u něho vydali čtyři svazky satirického časopisu Rachejtle, do nichž přispěla i Božena Němcová. Její dcera Bohdana zde učila na dívčí škole v letech 1863-1911; v roce 1910 si na Holínském předměstí postavila vilu čp. 150 podle plánů architekta Dušana Jurkoviče.

Kastránkův nástupce v úřadě purkmistrovském František Rutte zažil v této funkci válku prusko-rakouskou 1866 a byl prý inzultován pruským důstojníkem, když se nechoval uctivě k pruskému králi Vilému I., který ve městě s kancléřem Otto Bismarckem, generálem Moltkem a svým štábem krátce pobýval. Ale snad mu toto pohanění vynahradilo vyznamenání, které mu potom předal rakouský císař František Josef, když po válce projížděl místa bojů. Padlým vojákům postavili roku 1867 za Letnou pomník od Josefa Jiřička.

Vůdčí osobností města v poslední třetině 19. století byl pokrokový advokát František Lohař. Jeho přičiněním byla v roce 1872 odhalena socha Mistra Jana Husa od Antonína Suchardy, první Husův pomník v Čechách. Je zajímavé, že ve výboru pro postavení pomníku působil i jičínský vlastenecký kaplan Josef šturma. Z dalších plastik přibyl roku 1889 pomník novináře Antonína Štraucha na Čeřově a roku 1891 Stuchlíkův pomník Jana Ámose Komenského před budovou obecné a měšťanské školy. V roce 1906 vznikl pomník Karla Havlíčka-Borovského od J. Říhy a velké Weinzettlovo ossarium u Kbelnice, zbudované k 50. výročí války z roku 1866. Architektonicky obohatila město i Jakubcova kubistická vila čp. 157 na Holínském předměstí podle plánů Pavla Janáka z roku 1911. Krásné impresionistické dílo Františka Bílka z roku 1913 zdobí hrobku Hrubých na jičínském hřbitově, kde byla v letech 1906-1907 postavena kaple P. Marie.

Připomeňme si také ještě několik vzácných návštěv města: v roce 1880 navštívil Jičín Bedřich Smetana, v roce 1892 zde hrál Antonín Dvořák, roku 1899 koncertoval v Jičíně Jan Kubelík a o dva roky později Jaroslav Kocián. Ze slavných herců tu roku 1873 hostovala Otýlie Sklenářová-Malá, později i Hana Kvapilová a Eduard Vojan. Naopak jeden z prvních divadelních vlaků na návštěvu obnoveného Národního divadla směřoval 29. prosince 1883 do Prahy z Jičína; zájezdu se účastnilo na 400 lidí. Jičín tak byl odměněn za velké výsledky sbírek na stavbu Národního divadla a na jeho obnovu. Vždyf po zprávě o požáru divadla se ve městě vybralo 12. srpna 1881 za dvě hodiny přes 1000 zlatých a do 21. srpna bylo odevzdáno na 5000 zlatých (přispěl dokonce i německý Leseverein a ostrostřelci).

Počátkem 20. století se konaly ve městě oblíbené cykly přednášek, na nichž se podíleli většinou univerzitní profesoři. V roce 190t a 1905 to byl např. Jaroslav Vrchlický, který v Jičíně uzavřel krásné přátelství s rodinou JUDr. Františka Volfa. Dalším přednášejícím byl v roce 1905 profesor Tomáš G. Masaryk. Na přednáškách se scházelo i několik set lidí. Od konce 19. století můžeme zaznamenat růst revolučního hnutí v Jičíně. Připomeňme alespoň jednoho z vůdců omladinářského hnutí, rodáka z města, typografa Antonína Pravoslava Veselého, či bouřlivé oslavy 300. výročí narození Jana Ámose Komenského roku 1892. Také maturity na gymnáziu a na učitelském ústavu proběhly v devadesátých letech několikrát ve vzrušené atmosféře.

První světová válka přinesla Jičínu jako celé zemi strádání. Vojsko zabralo gymnázium a další veřejné budovy, muži odcházeli na frontu, někdy s protestní písničkou (Červený šátečku, kolem se toč, táhneme na Rusa, nevíme proč) či Červeným karafiátem. Upisovala se válečná půjčka jedna za druhou, rostla bída. 19. srpna 1918 byl vytvořen Národní výbor okresu jičínského, 14. října proběhla i v Jičíně generální stávka s požadavkem vytvoření samostatné republiky a 28. října 1918 byla republika vyhlášena.

MĚSTO V letech 1918-1945

V letech mezi dvěma světovými válkami prodělával Jičín pozvolný rozvoj, město rostlo hlavně na svých bývalých předměstích. Vznikaly zde nové ulice činžovních domů i vilek rozsáhlá vilová čtvrf vyrostla na Čeřovce. Do roku 1940 stoupl počet domů na více než 1400 a obyvatel měl Jičín přes dvanáct tisíc.

Ovšem průmyslový rozvoj stále zaostával za okolními městy. Největším závodem zůstávala Knotkova továrna na zemědělské stroje, která v tomto období zaměstnávala na 800 pracovníků. Byla zde postavena vlastní slévárna, nové dílny, sklady a kanceláře. Závod se specializoval hlavně na výrobu samovazů, žacích strojů, obracečů a pohrabovačů travních i obilních.

V roce 1918 byly založeny Rolnické družstevní podniky. U nádraží si tento závod postavil nejprve sušárnu čekanky a zavedl výrobu cikorky, dále měl v majetku cihelnu, obilní sklad aj. V roce 1924 byla postavena moderní mlékárna, v roce 1928 byla zrušená sušárna čekanky adaptována na elektrický mlýn. Podniky se stále rozrůstaly a modernizovaly, takže měly i několik filiálek a skladů po celém okrese.

Z drobnějších továrniček pracovala od roku 1922 výroba kosmetiky Lašek a spol., dále Holečkova cihelna a pila, šroubárna a strojírna s pozdějším názvem Pegas, Fischerova dílna na výrobu koberců z roku 1928 a některé další dílny. Rozvoj zaznamenávaly rozsáhlé Mazánkovy školkařske závody v Soudné, které pěstovaly ovocné i ozdobné stromy a keře.

Železniční spojení Jičína s okolím bylo stále na stejné úrovni, jen počet spojů na jednotlivých tratích se poněkud zvýšil a v roce 1936 byla modernizována budova nádraží a odbavovací hala byla vyzdobena nástěnnými malbami Jindřicha Procházky. Od roku 1920 se rozšiřovala i síť autobusových tratí.Na modernizaci města mělo vliv také schválení prvního zastavovacího plánu města v roce 1920 a napojení Jičína na rozvod elektrického proudu v roce 1924. Ve stejném roce byly ve městě instalovány první rozhlasové přijímače v sokolovně a u Maštalířů.

Na výstavbu města měl v tomto období největší vliv arch. Čeněk Musil, který projektoval většinu nových veřejných budov, převážně ve funkcionalistickém stylu. Tak vznikl rozsáhlý areál staveb Pelikánovy okresní nemocnice, Studentský dům s okresní knihovnou, hotel Slávie, hospodyňská škola, obchodní akademie a budova okresního úřadu - stavby realizované v letech 1922-1940. Kromě nich řídil Musil i další stavby a rekonstrukce některé školní budovy, prostor koupaliště, výstaviště, navrhl obnovu zámeckého parku atd.

Z dalších architektů postavil v roce 1923 J. Kraupe budovu kina a v roce 1930 František Novotný novostavbu modlitebny církve československé.

Sochařská výzdoba města byla v této době obohacena několika díly. Již 28. října 1919 byla odhalena plastika Vzdor v Lipách, kterou vytvořil František Duchač-Vyskočil; o rok později vznikla Svoboda od K. Ryby na Čeřovce. Obě byly zničeny za 2. světové války. V roce 1929 byl založen jičínský urnový háj, kde je několik hodnotných plastik Karla Stuchlíka a Josefa Vašaty. Vašata je také autorem sochy Merkura, která od roku 1930 zdobí novostavbu obchodní akademie. Ve stejném roce byla postavena i Charita v nemocničním parku, dílo Antonína Máry. Na židovském hřbitově realizoval Karel Stuchlík náhrobek podle návrhu Bedřicha Feuersteina. Deska na paměť Karla Hynka Máchy byla odhalena na budově Lodžie v roce 1936, o deset let starší je Raisova deska od Josefa Bílka na budově učitelského ústavu.

Na rozvoj města působily příznivě i výstavní trhy, které byly uspořádány v letech 1933 a 1937, a propagačně prospěla i rozsáhlá Valdštejnská výstava z roku 1934. Po dlouhých jednáních se v roce 1936 uskutečnila koupě, kterou město Jičin získalo od Trauttmansdorfů zámek, lipové stromořadí a Libosad s Lodžií, Zebín a další pozemky. Kulturní život města se rozvíjel po celou dobu první republiky ve všech oblastech. Vycházelo zde stále několikero novin a časopisů, tištěných převážně v místních tiskárnách Tiskařského družstva (bývalá tiskárna Karla Hylského) a Pelhřima Holinky (do roku 1919 tiskárna Kabátníkova). Z těchto novin byl nejvíce rozšířený Krakonoš a Hlas našeho venkova, z časopisů byly nejcennější vlastivědné Náš domov, český ráj, Sborník muzejního spolku v Jičíně a Věstník krajanského spolku Jičín v Praze; také Věstník sokolské župy čížkovy a některé studentské časopisy přinášely důležité příspěvky. Pokračovala i tradice vydávání výročních školních zpráv jednotlivých školních ústavů, k nimž občas přibývaly i cenné sborníky gymnázia, učitelského ústavu a peněžních ústavů.

Pokračovala i spolková činnost, významné bylo působení ochotnického spolku J. K. Tyl, některých spolků tělovýchovných (k Sokolu a Sportovnímu klubu přibyl v roce 1912 Junák a roku 1919 Čechie, později i další), na propagaci Jičínska se podílel hlavně obnovený Klub československých turistů a krajanský spolek Jičín v Praze, vedený Augustinem Seifertem. Také Muzejní spolek rozvinul bohatou činnost výstavní i publikační; zájem návštěvníků poutala hlavně bohatá obrazová galérie, doplňovaná pravidelnými nákupy Městské spořitelny.

Výtečnou pověst měl jičínský hudební život. Značnou zásluhu o to měla uměnímilovná rodina Volfova, k níž po mnoho let zajížděl hudební skladatel Josef Bohuslav Foerster, autor Jičínské suity. Jičínští amatéři mu zde v roce 1923 provedli i jeho operu Eva a zásluhou Jana Patsche i další opery. Na tradici hudebnických kantovských rodin Jičínska navázalo Pěvecké sdružení učitelů Českého ráje, vedené vynikajícími pedagogy učitelského ústavu Františkem Doskočilem, Oldřichem Hilmerou a Bohumilem Čeňkem. Také hudební kritik František Pala se často vracel do města svého učitelského působení.

Počet škol byl v roce 1922 rozšířen o obchodní akademii. O deset let později sloučené gymnázium a dívčí reálné gymnázium získalo pojmenování Státní československé reálné gymnázium Františka Lepaře. V roce 1941 pak bylo spojeno i s reálným gymnáziem na Komenského náměstí.

Ze známých jičínských pedagogů tohoto období vynikli vlastivědní autoři František Kaska, Antonín Martínek, Jaroslav Pažout, Josef Beneš, Jaroslav Mencl a Václav Buchar; univerzitními profesory se stali Frank Wollmann a Bohuslav Řehák. Ze žáků jičínských středních škol se uplatnili například známí historikové František Kutnar a Josef Kočí, malířka Eva Kubínová, skladatel Václav Dobiáš a spisovatelé Jan Knob, František Křelina, Joža Zindr a Václav Prokůpek.Mezi jičínskými rodáky, kteří se dostali do popředí veřejného života, nacházíme také německy píšící spisovatele Karla Krause a Otto Krafta, dramatické umělce Emu Pechovou a Olgu Valouškovou-Borovou, spisovatelku Milenu Novákovou a jiné. Blízký vztah k městu měli i básník Jaroslav Seifert, spisovatel Jaroslav Durych, grafik Karel Vik a herečka Věra Ferbasová.

V době okupace byl Jičín sídlem německého Oberlandratu a v kasárnách se usídlilo gestapo. Byl rozpuštěn Sokol, Junák a řada dalších organizací, které se zapojily do odbojové činnosti. Na Jičínsku byl v prvních letech okupace silný důstojnický odboj reprezentovaný skupinou Obrana národa, odboj sokolský, hasičský aj.

Docházelo však k častým zatčením a popravám vedoucích odbojových pracovníků. Tak zahynula řada důstojníků včetně jičínského rodáka plukovníka Jaroslava Lisého, Anna Viková, profesor jičínské reálky Vladimír Veselý aj. Na místa padlých však nastupovali další, v Jičíně se ustavila odbojová skupina Prokop Holý, která se zaměřila na vydávání ilegálních tiskovin; řadu spolupracovníků zde nalezli i parašutisté ze skupiny Barium.

Koncem roku 1944 se začaly tvořit revoluční národní výbory. V okolních lesích se postupně ustavily partyzánské oddíly složené z uprchlých sovětských zajatců i našich odbojových pracovníků. Nejsilnější byly v okolí Kumburku pod vedením majora Artura Babajana a na Sobotecku pod vedením nadporučíka Ivana Nelipoviče. Ve dnech květnového povstání roku 1945 se vytvořil městský revoluční národní výbor včele s JUDr. Karlem Kloučkem a krajský revoluční národní výbor řízený Josefem Dvořákem. Partyzáni zajali a popravili velitele jičínského gestapa Lehnera, byly vytvořeny ozbrojené hlídky z řad obyvatelstva a 10. května navečer přijely do Jičína první jednotky Rudé armády.